Stopy totality
Využili jsme možnost zúčastnit se unikátní výstavy Stopy totality. Přestože se ve vlastivědě teprve učíme o 2. světové válce, paní učitelka Švíková s deváťáky výklad přizpůsobila páťákům a ještě hodinu po shlédnutí výstavy jsme si dokázali sdělovat dojmy a postřehy.
zirafky4zs.rajce.idnes.cz/stopy_totality/
Přečtěte si zprávu o výstavě:
Ve dnech 28. dubna až 12. května 2017 hostila naše škola výstavu s názvem "Stopy totality". Výstava je unikátní projektem, kdy žáci ZŠ nebo studenti SŠ sami vyhledávají pamětníky naší nedávné minulosti a následně pak zpracovávají jejich výpověď nebo možná i, lépe řečeno, zpověď. Zapůjčení výstavy bylo pro naši školu zabezpečeno již v srpnu loňského roku. Záměrně jsme si vybrali termín přesně zapadající do tohoto období, protože učivo dějepisu v 9. ročníku, sledující poválečné období, probíhá právě teď. Časově nám to tedy koresponduje, běžný styl výuky ozvláštňuje, činí ho jiným, zajímavým. Žáci používají kritický styl myšlení.
Výstava obsahuje 17 bannerů, na nichž jsou zachyceny osudy lidí perzekuovaných v letech 1945-1965. Několik bannerů sleduje ještě i válečná léta a osudy židovských rodin. Vzhledem k tomu, že jednou z žákyň 9. ročníku je dívka, jejíž rodinná paměť a historie má k tomuto tématu co říct, bylo její vyprávění velice emotivní a zajímavé. Práce s rodinnou pamětí je neskutečně zajímavá. V prvním týdnu žáci 9. ročníku zpracovávali osudy jednotlivých lidí. Měli k dispozici návodné otázky a samozřejmě mou pomoc. Na konci týdne jsme si pak nanečisto vyzkoušeli celotýdenní práci prezentovat tak, abychom další týden mohli svými zjištěními a také srozumitelným stylem provést výstavou ostatní žáky školy. Druhý týden už probíhaly prezentace naostro. Nebylo to jednoduché, protože bylo třeba nejprve uvést žáky do daného období a vysvětlit, proč někteří lidé prožívali to, co prožívali. Proč se s nimi zacházelo tak, jak zacházelo, proč byli zavíráni na mnoho let do vězení, ačkoliv se vlastně ničím neprovinili. My jsme se rozhodli nenaplňovat hlavní smysl výstavy, a to vyhledávat pamětníky, ale možnou variantou je i jen prezentace výstavy a tuto variantu jsme si vybrali právě my. Ono to totiž není vůbec jednoduché najít pamětníka, který by se rád podělil o své trápení. Lidé často svá temná léta vytěsnili a oživovat vzpomínky se jim nechce. Ani se nedivím. A navíc, u nás na severozápadě, kde je obyvatelstvo značně promíchané ze všech koutů republiky, je to o to těžší. Závěrem je nutné napsat, že naši deváťáci se své práce zhostili s úctou. Dopadlo to vše skvěle a za to veliký DÍK. Doufám, že v příštím školním roce budeme moct přivítat výstavu Zmizelí sousedé.
Martina Švíková a žáci 9.A